Možná jste o nich ještě neslyšeli. Pokud chodíte večer do centra Prahy, ať už do divadla, kina nebo baru, mohli jste tuto scénu zahlédnout. Nad bezdomovcem, který sedí někde v závětří nebo leží v zapadlém koutě vestibulu metra, se sklánějí dva lidé, podávají mu chleba a horký čaj a povídají si s ním. Jsou to terénní pracovníci. Dávají mu informace o tom, že existuje zdarma možnost přespání v teple. Zároveň kontrolují, jestli je v pořádku a pokud ne, převezou ho do nízkoprahového centra na hygienu a drobné ošetření. Pokud má zájem a nezná cestu, odvezou ho do noclehárny. To jsou zimní opatření, která financuje pražský magistrát.

Dělám tuhle práci od loňského prosince. Musíte se obrnit trpělivostí. Na začátku večera jsou klienti občas veselí a neřeší, kde budou spát. Jak noc postupuje a venku přituhuje, jejich touha dostat se do tepla sílí. Ale pořád jsou to lidé, kteří mají svobodnou volbu a nemůžeme je nikam tlačit násilím. “Já to nějak překlepu, sednu na noční tramvaj. Mám kde spát, mám stan. Do noclehárny nejdu, minule mě tam zbili,” často říkají. Oni se rozhodují podle své vůle a na základě předchozích zkušeností. My “teréňáci” na ně můžeme jen apelovat, aby nepodcenili situaci, že kdoví, jak se budou cítit k ránu.

Jsme rádi, když se i přes svou životní mizérii rozhoupou k tomu, aby se v našem středisku umyli či nechali ošetřit. Někteří jsou v depresi a nevidí jinou cestu z ní, než se opít a zapomenout. Přesto: chceme, aby někde umrzli? Myslím, že žádná civilizovaná společnost si to nepřeje. Proto jsme tu my, terénní pracovníci, a zimní opatření.