Bezdomovectví je třeba řešit především preventivně, tedy snažit se o to, aby lidé své domovy neztráceli. Cest do bezdomovectví je řada, patří k nim především exekuce, chudoba, problémy v osobních vztazích, dlouhodobá nezaměstnanost, duševní onemocnění, pobyt v institucionálním prostředí (např. dětský domov). Ztrátě bydlení je třeba předcházet, a to např. prostřednictvím spolupráce bytového odboru, sociálního odboru a sociálních služeb. Bezdomovectví si lidé nevybírají jako svou životní cestu dobrovolně.

Pro některé lidi je život bez domova jen životní epizodou, po které se dokáží zařadit do společnosti, chodit do práce, založit rodinu (typicky mladí lidé závislí na nelegálních návykových látkách), u jiných život na ulici znamená závěrečnou kapitolu života zakončenou sociálním pohřbem.

S tímto fenoménem je spjata velká část veřejných výdajů, ať už státní správy nebo samospráv a řešení vyžaduje značné veřejné výdaje. Nejlevnější je prevence, to je oblast, které je třeba se intenzivně věnovat. Jakákoliv represe je jednak drahá, jednak nepřináší výsledky.

A jak tedy nejefektivněji řešit otázku bezdomovectví na brownfieldech? Nedopustit, aby lidé přicházeli o své domovy. A ti lidé, kteří již jsou bez střechy, tak potřebují pomoc - někde se vyspat a někde trávit svůj čas, přístup k hygieně a potravinové pomoci, odbornou sociální práci s ohledem na svou individuální situaci (v rámci Prahy 8 působí velmi profesionálně mezi lidmi bez domova několik neziskových organizací). Ohrožují je trestné činy (sami se nejčastěji dopouštějí trestné činnosti nízké závažnosti, jako jsou krádeže, ale jsou sami ohroženi trestnými činy z nenávisti) a závažné zdravotní problémy. Lidem bez střechy je třeba zajistit bydlení s podporou sociální práce.