Jezírko bylo zjara dobře ošetřeno, žluté květy kosatce rámují vodní plochu, tu a tam čeřenou vodním ptactvem. Nově zasazené vrby, které nahradily nutně vykácené, prospívají. Tráva je čerstvě, profesionálně posekaná na správnou výšku – že by dík pečlivosti nové generace sekáčů? Schází opravit staré chodníky a cesty, a to nejen kvůli vozíčkářům. A svoz odpadu by si neměl zkracovat cestu po úzkých chodnících, kde svými koly brutálně rozrývá trávník.

Procházku Ďáblickým sídlištěm bohužel pokazí odporný plácek u Normy, je jak modřina na oku. Opravdu dojde ke slíbené výměně pozemků s majitelem Radovanem Vítkem a dožijeme se jeho revitalizace?

Před osmi lety jsem se nastěhoval do jednoho z věžáků, ale snil jsem o domku se zahradou, jak jsem byl zvyklý. Rodiče se po útěku ze Sudet přistěhovali ke známým v Košířích, aby s příbuznými dali peníze dohromady a nechali si postavit v Braníku na Dobešce dvouvilku, levou pro rodinu architekta Pavla Bareše, pravou pro nás. A tam jsem vyrůstal, ve „svém“, i se zahradou.

Podobně i v New Yorku po roce 1965. Po pětiletém šetření peněz a hledání to byl na další čtyři dekády opět domek se zahradou, kde se dařilo našim dětem, ale i malinám, angreštu a borůvkám.

Po návratu do Prahy jsem se rozmýšlel, kde strávit zbytek života. Nescházela mně údržba domku, scházelo mně hrabání se v hlíně, sklizeň drobné zeleniny.

Zvyknul jsem si a dnes nelituji, že jsem si vybral Ďáblické sídliště. Opravdová urbanistika, obchody, služby, školy, mnohá hřiště, poliklinika, skvělá městská doprava, Ďáblický háj je co by kamenem dohodil.

Sousedé v „baráku“ jsou fajn. Ani ten „hlídací“ hafík v prvním patře si jen štěkne, když mne slyší jít do třetího patra po schodech, pohodu nemaří.