Pro mne celý proces, který vyvrcholil přesně před 25 lety, začal v roce 1995 v konferenční místnosti v hotelu v Clevelandu, kam si prezident Bill Clinton pozval vydavatele a šéfredaktory amerických etnických novin bývalých sovětských satelitů. Sešlo se nás tucet.

Zcela náhodně jsem seděl přímo proti Clintonovi a byl jsem první, kdo mu položil otázku: „Pane prezidente, co budete dělat ohledně mocenského vakua ve střední Evropě?“ Prezident Clinton trochu nazlobeně reagoval slovy ve smyslu „v tom regionu není žádné mocenské vakuum“. Ovšem, akce rozšíření NATO do střední Evropy již zřejmě byla v chodu.

(Slovní výměnu s prezidentem Clintonem mám nahranou na audiopásce v jedné z krabic v garáži u mé dcery Veroniky na Long Islandu.)

Reputace, která se hodila

V dubnu 1990 jsme začali v New Yorku vydávat Československý týdeník, později přejmenovaný na Americké listy. V půlce devadesátých let jsme již měli solidní reputaci, nejen mezi našimi čtenáři. Nesmírně se to hodilo při procesu rozšíření NATO o země střední Evropy.

Podpořit vstup České republiky do NATO bylo jednoduché rozhodnutí. Ideální by bylo, kdyby paralelně se zrušením Varšavské smlouvy bylo rozpuštěno i NATO, ale v reálném světě by to bylo sebevražedné. Dnes je to jasnější než obloha bez mráčku. Jasno v tom měl Václav Havel, který byl pro mne v mnohém mravním majákem. Jak na to? Václav Havel je pro NATO, já jsem pro NATO. Mám odvahu vyzkoušet sílu mého nového média?

Formální zkušenost v lobbování žádná, času a peněz méně než málo – současně jsem trénoval veslařskou mládež. Ale, přes skvělou, právě zrozenou organizaci Američtí přátelé České republiky (AFoCR – American Friends of the Czech Republic), jsme s pomocí jejího významného činovníka Petra Rafaeliho, grafika Oldřicha Holubáře a tiskaře Billa Citterbarta rozjeli akci, která podle slov tehdejšího předsedy zahraničního výboru amerického Senátu Jesse Helmse byla profesionálnější a účinnější než polská a maďarská dohromady. Bezesporu největší zásluhu na urychleném přijetí České republiky do NATO měla ministryně zahraničí USA paní Madeleine Albrightová. Do lobbování se zapojila již zmíněná AFoCR a další krajanské spolky.

Dobrá věc se podařila

Nejprve jsme sérií článků informovali o NATO naše čtenáře. Současně jsme jim poslali korespondenční lístek s řadou otázek týkajících se nejen NATO, ale i bezvízového styku mezi USA a ČR, dvojího občanství, restitucí majetků apod. Formulář byl s předplacenou zpáteční poštou, což zajistilo velkou účast v této anketě. Žasnul jsem nad upřímností vrácených lístků, když například jeden člověk se přiznal, že má čtyři občanství, a to včetně českého a amerického. A čitelně se podepsal.

A pak přišlo to hlavní – čtyřstránková brožura týkající se NATO. Peter Rafaeli pro ni nejen sepsal historii NATO, ale také podrobný seznam všech senátorů a senátorek, jejich jména, pracovní adresy, e-mailové adresy, telefonní čísla, a navíc je rozdělil do tří skupin: pro rozšíření NATO, proti a zatím nerozhodnutý(á), aby naši čtenáři věděli, na koho se mají hlavně zaměřit. Já jsem získal pozdravný dopis od Václava Havla a vše jsem v našem typografickém studiu co nejlépe zpracoval. Oldřich Holubář brožurku graficky velice působivě upravil a Bill Citterbart ve své tiskárně zdarma na kvalitním papíře vytisknul. Poštovné? Žádný grant, žádné dotace, vše z našich vlastních zdrojů.

Zpětně se stále podivuji nad tím, jak se nám něco tak nového a nečekaného tak skvěle podařilo. Žádná ega, žádná řevnivost a soutěžení, kdo je lepší, chytřejší, pracovitější, vlastenečtější. Cíl byl jasný – udělat našim čtenářům jejich zapojení se co nejsnazší, aby mohli a chtěli tlačit na své senátory a senátorky. Výsledek byl skvělý, dobrá věc se podařila.

Při jeho státní návštěvě v září 1998 mně v Kongresové knihovně prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy 1. řádu.