Kauzy Dozimetr a Motol jsou právem považovány za jedny z nejzávažnějších případů korupce ve veřejné správě posledních let. V obou případech šlo o soustavné zneužívání moci manažery veřejných institucí k osobnímu obohacení nebo k obohacení vybraných ekonomických subjektů. Tyto případy však odhalují daleko závažnější problém – strukturální selhávání v přístupu orgánů činných v trestním řízení k ochraně veřejného majetku a práv veřejných institucí.

Typickým příkladem tohoto selhání je ignorace trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 TZ), přestože jeho znaky bývají naplněny současně s úplatkářským jednáním. Pachatel – veřejný funkcionář či, jako v těchto případech, osoba ve vedoucí funkci veřejných institucí – nejenže přijímá úplatek, ale současně rozhoduje o majetku veřejné instituce v rozporu s jejími zájmy a tím jí způsobuje škodu. Tato škoda je pak často podstatně vyšší než samotná výše úplatku.

Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 220 TZ je rozhodující, zda se osoba při správě cizího majetku dopustila hrubého porušení povinností, které vedlo ke vzniku škody. Ve veřejné správě je tato povinnost typicky dána zákonem, interními předpisy a pravidly řádného hospodaření a u osob ve vedoucích funkcích je tato povinnost akcentována v jejich manažerských smlouvách. V kauze Dozimetr jde o případy, kdy docházelo k zadávání veřejných zakázek bez transparentní soutěže, přímo předem určeným subjektům či za předem sjednaných a často výrazně nevýhodných podmínek. Odpovědní činitelé přitom měli nejen zákonnou, ale i faktickou možnost zasáhnout. Jejich nečinnost nebo přímé rozhodnutí však vedlo k ekonomické újmě dopravního podniku, který by měl být pokládán za poškozeného. To se však neděje, protože ze strany orgánu činných v trestním řízení chybí právní kvalifikace jednání podezřelých osob dle § 220 TZ. Totéž platí pro případ FN Motol, kde mělo docházet k manipulacím s veřejnými zakázkami v oblasti IT a zdravotnického vybavení. Zakázky měly být směřovány „na míru“, čemuž odpovídaly i výsledky výběrových řízení. Pokud jsou tyto skutečnosti předmětem trestního řízení vedeného výhradně ve vztahu k úplatkářskému jednání (§ 331 a § 332 TZ), ale nikoliv i k náležitému hospodaření s veřejnými prostředky, pak není trestní řízení schopno reagovat na celkový rozsah škodlivého jednání.

Právo veřejných institucí domáhat se náhrady škody v trestním řízení je závislé na tom, aby byly v trestním řízení řádně uznány jako poškozené (§ 43 a násl. tr. řádu). Tímto právním postavením ale nedisponují, pokud není kvalifikován trestný čin, jehož přímým důsledkem je škoda. Samotné úplatkářství škodu veřejné instituci nutně nezpůsobuje – poškozena je veřejná správa jako systém, ale konkrétní instituce se nemá čeho domáhat.

Zásada legality (§ 2 odst. 1 tr. řádu) i zásada oficiality (§ 2 odst. 3 tr. řádu) ukládají povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se orgány dozvědí. Takový očekávatelný přístup zdůraznil i Ústavní soud ve svých nálezech. Výklad trestního zákona musí vždy přeci být i v souladu s ochranou práv poškozených a nesmí vést k tomu, že stát, resp. orgány činné v trestním řízení, budou formálně přiznávat trestnost korupci, ale současně odmítat řešit její hospodářské důsledky na majetku poškozených.

Opomenutí stíhání majetkové újmy v trestním řízení má také důsledky pro řízení civilní. Pokud veřejná instituce nemá v trestním řízení statut poškozeného, chybí jí poté veřejná autoritativní opora pro uplatnění škody v řízení občanskoprávním. To prakticky znemožňuje reálné vymáhání škod a co hůř, vytváří prostředí, v němž ekonomická kriminalita zůstává bez skutečných důsledků pro nakradený majetek pachatelů korupce.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že je třeba zásadní změny v přístupu státního zastupitelství a policie k hospodářské kriminalitě spojené s korupcí. Stíhání musí zahrnovat nejen samotné úplatky, ale i související jednání, která mají za následek majetkovou újmu. Jedině tak lze skutečně chránit veřejný majetek a předcházet opakování obdobných kauz v budoucnu, korupce se nesmí vyplácet!