Martin: Kdyby za tebou přijel někdo, kdo Prahu 8 vůbec nezná, kam bys ho vzala?
Karolína: Všude! Praha 8 je hrozně různorodá. Můžeš snídat v Karlíně, přes den pracovat v docích a pak se projít v Čimičáku. Najdeš tu ruch i místa, kde si ani nepřipadáš jako v Praze. A právě to mě baví.
Martin: Souhlas. Žiju v Libni a mám rád, že není dokonale naleštěná. Má charakter. Kousek od sebe máš zámek, Palmovku, Rokytku, Thomayerovy sady. A pak místa, u kterých si člověk říká: proboha, proč s tím už dvacet let nikdo nic neudělal.
Karolína: Praha 8 je láska a zároveň člověka stojí nervy, žejo? Martin: Neustále. A možná proto jsem šel do politiky. Když někde žiješ dlouho, začneš si všímat drobností. Rozbitého chodníku, toho, že někde by mohl růst strom a není tam, ošklivého náměstí, prázdného domu. A postupně zjistíš, že za spoustou těch věcí není žádný neřešitelný problém. Jen se tomu nikdo nevěnuje.
Karolína: To je ale zároveň i výhoda komunální politiky. Že je konkrétní. Její výsledky vidíš každý den ve svém okolí. Když vedeš dítě do školy a řešíš, jestli bezpečně přejdete ulici. Když je v létě pětatřicet stupňů a hledáš, kde se poblíž zchladit. Tyhle malé věci rozhodují o tom, jestli se ti někde dobře žije.
Martin: Přesně. Město je z velké části soubor zdánlivě banálních věcí, které buď fungují, nebo nefungují.
Karolína: Máš nějaké místo, ke kterému máš vyloženě osobní vztah?
Martin: Asi mám slabost pro Libeňský zámek. Vždycky když tam jsem, říkám si, jakou nevyužitou šanci máme přímo před očima. Chtěl bych, aby to nebyla jen budova radnice, kam člověk přijde něco vyřídit nebo kvůli svatbě. Aby se otevřelo nádvoří, byly tam koncerty, divadlo, lidé si tam zašli jen tak.
Karolína: Jo, veřejný prostor nemá být jen kulisa. Musí nám tam být dobře, jako doma v obýváku.
Martin: Takže teď budeme mít v programu „veřejný obývák“?
Karolína: Ne. (smích)
Martin: Ale kdyby jo. Co by v tom ideálním obýváku nesmělo chybět?
Karolína: Každé veřejné místo by mělo být originální, mít svoje kouzlo. Co by ale nemělo chybět nikde, jsou stromy, stín, pítko, místo, kde si sednout, nejlíp kavárna, a něco pro děti.
Martin: A hospoda?
Karolína: Tu sis přidal ty. (smích) A když jsme u těch míst, které by mohly být lepší?
Martin: Palmovka. Jednoznačně. Ne proto, že bych ji neměl rád, právě naopak. Štve mě ten obrovský rozdíl mezi tím, čím dnes je, a čím by mohla být. Má obrovský potenciál, ale už příliš dlouho čekáme.
Karolína: Co děláš, když zrovna neřešíš politiku?
Martin: Asi jsem prostě venku. Mám rád hudbu a rád potkávám lidi u nás na festivalu. Taky mám rád podniky, kde už člověk zná lidi a oni znají jeho. To je pro mě vlastně definice dobré čtvrti. Když nemusíš všechno plánovat, máš svoje oblíbená místa a cestou domů potkáváš známé tváře. Co ty?
Karolína: Mám to podobně. Ale potřebuju vždycky i nějakou chvíli sama pro sebe. Jdu na výstavu, posedím v knihovně, skočím si zacvičit. I ve městě potřebujeme místa, kde můžeme být venku a přitom tak trochu sami.
Martin: Jak by podle tebe měla Praha 8 vypadat za deset let?
Karolína: Nechci, aby byla úplně jiná. Miluju Prahu 8. Chci jen její lepší verzi. Aby byla čistější, zelenější, bezpečnější a aby se v ní lépe pohybovalo. A aby se tu věci dotahovaly.
Martin: Jo! A ať je to hlavně dobrý místo pro každodenní život. Pro mladé lidi, rodiny s dětmi i seniory. Prostě aby to tu žilo!
Martin: A poslední otázka. Proč do toho vlastně jdeme společně?
Karolína: Protože každý umíme něco jiného.
Martin: A taky se občas neshodneme.
Karolína: To rozhodně. (smích)
Martin: Ale to mi přijde super. Nechci kolem sebe lidi, kteří mi všechno odkývají. Chci lidi, kteří řeknou: „Martine, tohle je blbost, pojďme to udělat jinak.“ A jsem rád, že to u Pirátů tak máme.
Karolína: Navíc nás spojuje to nejdůležitější. Máme Osmičku fakt rádi.
Martin: To jsi řekla úplně přesně. Tak ať to tady žije!